Kolo na pláži, v pozadí maják

Když se řekne bikepacking

autor:

Bikepacking, určitě jste tohle slovo již někdy slyšeli. V poslední době na nás kouká na internetu, v časopisech, výrobci se předhánějí, kdo udělá zajímavější kolo a komponenty. Někdo by ohrnul nos a řekl, že je to přeci jen normální a obyčejná cykloturistika. Něco, co už přeci dávno známe. Já si ale budu vždy stát za tím, že to tak úplně není.
Když máme turistiku jak jsme ji znali doposavad, kdy si někdo namontuje na kolo nosič, brašny s veškerým campingovým vybavením, tak tohle je trochu něco jiného. Když se mě někdo zeptá jak jinak bych tenhle druh anebo styl jízdy pojmenoval, většinou používám slova jako ultimátní anebo rychlá cykloturistika.

Proč taková slova?

Většina lidí, když se řekne turistika, je zvyklá na trekkingové anebo horské kolo obtěžkané nosiči a těžkými brašnami s kompletním campingovým vybavením, stanem počínaje a sadou na vaření konče. Tady ale musí člověk přemýšlet jinak. Sednete na kolo a víte, že chcete být rychlí, obratní a dostat se všude.
Když sednu na kolo, jenom zapíchnu prst do mapy a řeknu si „sem jedu“. Na horském kole častokrát po cestách a cestičkách, kde člověk celé hodiny nepotká živáčka, na silničním mě pak přestávají omezovat takové věci jako jsou kopce a velké vzdálenosti. Když jede člověk nalehko a s minimem věcí, nic není problém a je možné být všude a zároveň rychle. Z mého pohledu je to prosté spojení sportu, turistiky a touze po poznání a překonávání sebe sama. Ostatně i moje cesta k tomuto druhu pohybu po zemi vedla od několika cykloturistických akcí s kamarády v době dospívání přes závodění a trénink na horském i silničním kole. Horské kolo přináší spojení s přírodou, silniční kolo člověku dává možnost zažít na kole rychlost. Časem přišla i různě náročná životní období a při koukání na plakáty, fotky, videa a při studování různých map najednou nastal čas prostě sbalit věci do batohu a vyrazit ven z města. Nejtěžší je samozřejmě udělat první krok. Vzít si batoh, do něj sbalit spacák, karimatku a přečkat první noc někde venku pod hvězdami. Je to stejně náročné jako cokoliv jiného, jako jakékoliv jiné lidské poprvé anebo vystoupení z nějaké naší komfortní zóny. Ale stojí to za to. Opravdu. Člověk časem objevuje spoustu nových postřehů jak si zvýšit venku komfort, co si obléci, co je dobré a co ne a konečně, že k tomu aby člověk „zvednul zadek a šel spát do lesa“ vlastně opravdu není nic třeba. Jen se jednou odhodlat a prostě jet. Jen jet. Časem si najednou každý uvědomí, jak málo toho člověk potřebuje. Jak málo toho člověk potřebuje k životu a ke štěstí. Že nejsou důležité věci co třeba táhneme s sebou anebo na nás čekají doma, ale okamžik, ta chvíle a pocit který prožíváme. Je jedno jestli do práce jezdíme drahým autem a bydlíme v luxusní vile, nebo na obyčejném kole a žijeme v paneláku. Když člověk ulehne sám v lese doslova do mechu a kapradí, padne tma, nic nevidí a okolo začne divoký noční život, najednou přichází ten pocit že je vlastně nic, že je jen kus přírody, která je všude okolo něj.
Tohle je pro mě význam slova bikepacking. Možná je to trochu romantické a podivně idealistické, ale v mých očích je to kus splynutí s přírodou a mojí vlastní divokou myslí ve společnosti mé nejoblíbenější věci, kola.

Co s sebou?

Často se mě lidé ptají co všechno si s sebou beru. A jestli mi může stačit tak málo věcí. Co ale člověk potřebuje? Podle mě stačí být jen v suchu a v teple, mít možnost něco málo sníst a mít se čeho napít. Dobrej spacák s karimatkou, nějaké to oblečení a víc není třeba. Myl jsem se a pil vodu z Vltavy, Lužnice a alpských potoků a říček a troufám si tvrdit, že mnohdy to bylo příjemnější, i chuťově, než to, co nám teče, chemicky upravené z vodovodních kohoutků. Najíst se také není problém. Vždycky se nechá někde něco najít, klidně v lese, na louce anebo na poli. Osobně jsem došel k tomu, že už pro jakékoliv prostředí, v zimě v létě, na horách anebo někde v teple, potřebuji už jen malý spacák, nafukovací karimatku, kvalitní bundu a případně náhradní sadu oblečení. Ze zkušenosti snad jen doporučím několik věcí. Vždy je dobré spát minimálně pod stromy, aby na vás ráno nepadla rosa a vlhkost. Když čekáte horší počasí, je fajn si s sebou vzít igelitový pytel. Můžete do něj dát věci co maj zůstat suché (spacák!) anebo ho použít jako bundu anebo vestu přímo na sebe. Když je opravdu zima, není lepší a levnější pomoci. Dále za dosti zásadní věc považuji hledání pitné vody. I kvůli tomu mám raději pobyt v horách než v okolí měst, protože tam je mnohem větší šance, že člověk narazí na krásnou čistou vodu kdekoliv v přírodě. Vše, co je navíc, už je asi jen otázka vlastní zkušenosti a názoru. Více už to chce jen prvotní chuť a odhodlání prostě sednout na kolo a jet. Jet, kam vás nohy a řídítka dovedou.

Do sedla!

A tak snad jen, závěrem, moc si přeji ať překonáte prvotní ostych a strach a vyrazíte. Člověka to přivede na jiné myšlenky a leckdy musí zcela změnit myšlení. Ostatně, pamatuji si, jak posledně, po téměř dvou týdnech venku, mi pak kamarádka pravila „Ty seš snad nějak zfetovanej?“. A ne, byl to najednou jen jiný rytmus, životní režim. Zpomalení a klid.
Pokud vás mých pár slov povzbudí k tomu vyjet ven, budu rád! Ale ne že vás někde potkám! Po celých dnech mezi lidma a plných řešení různých problémů je pro mě samota v lese, u řeky, v horách, v přírodě lékem na duši.
Ať je i vám!